V minulém článku jsme se seznámili s pankratosem. Tedy seznámili. Spíše jsme jen něco málo naťukli a stále je toho k tomuto bojovému umění mnoho co říci. V následujících odstavcích se seznámíme s používanými technikami a povíme si také něco o stravě válečníků.
Techniky Pankration
Údery rukou (pěstí, loktem):
Direkty se vedou po co nejkratší dráze s cílem protivníka překvapit (překonat jeho reakční rychlost), v případě úspěšného zásahu může v kombinaci následovat přistoupení a úder loktem jako meziprvek, v drtivé většině případů následuje strhnutí soupeře na zem, ať už přehozením přes rameno nebo podmetem (útokem na nohy úchopem či „skokem“).
K charakteristickým znakům, mimo výše zmíněné efektivitě přímých úderů, patří typické vysoko zvedané lokty, některé údery trochu připomínají „seky“ kladivem.
Strhy, podmety, přehozy:
Oblíbenou technikou je „judistický“ přehoz přes rameno nebo tzv. skoky na nohy s následným povalením soka na záda. Na zemi pak soupeři bojovník nasadí páku či zaujme dominantní pozici klekem na hrudník a dokončuje boj tvrdými údery na hlavu či tělo. Častou technikou je kombinace strhu, páky na nohu, přetočení soupeře na břicho a ukončení zápasu údery na zátylek, páteř či ledviny. V bitvě se pak kopy uplatnily pro odkopnutí / skopnutí protivníka na zem či rozlomení / vyražení soupeřova štítu.
Kopy:
Na delší distanc uměl dobře trénovaný bojovník Pankration překvapit soupeře kopem na hlavu nebo populárním přímým kopem na solar plexus či na stejné místo vedený kop kolenem. Pokud nedošlo po zásahu přímo k ukončení boje (knokaut) pak následovala některá z výše uvedených technik strhů či jiná kombinace (mimochodem Pankration je právě „půvabný“ bohatými kombinacemi). Kopy na nohy se použily méně často, spíše pro vyvedení soupeře z rovnováhy či dočasnému ochromení, typicky následuje přikročení zadní nohou, vražením do soupeře ramenem „zespodu“ plnou silou (v podstatě simulace vražení do soupeře štítem) nebo jiná technika.
Práce nohou:
Pokud se podívate na trénink přísunů v Pankration, budou vám připomínat spíše strohé Karate než boxerský „tanec“. Velmi zajímavé jsou pak „výšvihy“ dolních končetin vysoko vzhůru ve snaze vyhnout se soupeřovu kopu či úchopu. Přirovnal bych to k „čapí chůzi“. Evidentně zde existuje odkaz na úhyby útokům mečem vedených na nohy.
Výskoky:
Působivé a efektivní jsou také útoky (pěstí, nohou či loktem) vedené z výskoku. Opět, výskok nebo dlouhý skok směrem k soupeři umožnil bojovníkovi překvapit jej a využít dynamiku celého těla a vést úder mečem, kopím nebo i štítem s vyšší účinností. Časté jsou také „nízké“ skoky následované objetím soupeřových nohou a sražením soupeře na záda či na břicho (při útoku zezadu).
Páky a škrcení:
Pankration vzhledem ke své povaze „dostaň soupeře na zem a tam ho doraž“ oplývá celou škálou pák nasazovaných na klouby a škrcení, jejichž škála a popis by vydaly na samostatný článek. Jen pro ilustraci, v Pankration najdeme populární drcení ohryzku nebo škrcení zezadu předloktím, běžně používané jsou páky na loket, rameno, koleno či „dvojitý Nelson“ nebo lámání prstů, techniky, které si ničím nezadají s mnohem mladšími styly jako Jiu Jitsu, Judo či Krav Maga.
Střehy:
Bojovník Pankration stojí proti svému soupeři téměř v „otevřeném“ střehu, jen mírně zavřeném (vytočeném do strany) vzhledem k faktu, že se chystá použít nejen údery nebo kopy, ale také chvaty pro strhy. Paže drží vysoko tak, že špičky prstů jsou v úrovni vlasové linie. Přední ruka je vytažena vpřed, ne však zcela napjatá, zadní je více pokrčená, ne však tak blízko k tělu / hlavě jako je tomu u moderního boxu. Zápěstí a prsty jsou uvolněné, dlaně směřují dolů a k sobě. Záda bojovníka jsou mírně shrbená / kulatá, ne však tak výrazně jako např. záda judisty. Tělo se mírně naklání vpřed.
Váha podobně jako v mnoha ostatních bojových stylech spočívá na zadní noze, přední (většinou levá) noha se dotýká země špičkou nebo i patou a je připravena k rychlému kopu nebo vykrytí soupeřova spodního kopu či kopu na břicho. Zadní noha je mírně pokrčená pro lepší stabilitu a případný odraz, chodidlo je mírně vytočené ven (méně než u boxu). Hlava a trup protivníka jsou tak kryty oběma horními končetinami a spodek trupu také přední nohou.
Ostatní techniky:
Jen pro zajímavost, ve Spartě bylo povoleno i kousání protivníka a útoky na oči, v ostatních provinciích a samozřejmě na Olympiádách byly přísně zakázány.
Trénink Pankration
Říká se, že „co Řek, to válečník“. Řečtí vojáci trénovali v podstatě od svítání do soumraku – zejména Sparťané tím byli vyhlášení (a odtud zřejmě termín Spartánský život). K tréninku fyzické kondice a získání síly sloužily disciplíny jako běh na desítky kilometrů denně, zvedání těžkých břemen a vzpírání balvanů, vrhání 5 kg kamenů na cíl, údery a kopy do stromů či skály. Populární byl tzv „oslí běh“, kdy si prostě naložíte jiného muže na záda a běháte či dřepujete (nebo kombinujete obojí). Tento nácvik se pak také uplatnil při potřebě zachránit zraněného spolubojovníka odnesením z bitevního pole. Tréninky probíhaly v drtivé většině pod širým nebem, za každého počasí a v tvrdém, kamenitém řeckém terénu.
Mottem Řeckých trenérů bylo: Není důležité, jak techniku ovládáš, ale jak ji zvládáš, když už jsi na pokraji vyčerpání! K nácviku technik „jeden na jednoho“ či „jeden proti mnoha“ se pak přistupovalo až po dlouhých hodinách tvrdé dřiny.
Nakonec jsme zde již nestihli říci nic o stravě. o tom si tedy počtete příště. Stejně jako o slavných osobnostech spojených s pankration.
Odkaz na další díly minisérie o pankration:
Pankration – možná nejstarší bojové umění na Zemi?
Pankration – Achilles a další slavné osobnosti
Pakration – poslední díl naší minisérie
